Dlouhá modlitba nad prameny posvátné Gangy
Tak jsme se vrátili. Pro tentokrát s prázdnou. Ale zas tolik si z toho neděláme, protože přírodě neporučíš. Vždyť nedává právě ta možnost neúspěchu horolezectví smysl? To je přece celý princip dobrodružství – jedeš někam a nevíš, jak to dopadne. Tak tentokrát to dopadlo bez vrcholu, ale minimálně se nikomu nic nestalo – a to není málo.
Vždyť už jsme zažili i výpravy, z kterých se všichni kamarádi nevrátili, a proto už dávno víme, že šťastného návratu si člověk musí vážit. Tady v Česku začíná zrovna léto, pro nás, ač lyžaře, je to nejhezčí část roku, a asi sami dobře víte, kolik krásy se dá v létě zažít. Skály, voda, smích, pivo na zahrádce před hospodou. Kvůli tomu všemu má smysl se vracet a na kopcích to vzdávat, pokud vám zrovna okolnosti nejsou nakloněny.
Vedro, krávy, chudoba, opice a prach…a vše se děje za neutuchajícího hluku klaksonů… Krásná a žhavá Indie. Toto jsou naše první pocity po příletu do Dillí. Jakoby na vás pustili fén z 10 centimetrů. Musíme zařídit oficiality ohledně permitu a nás čeká několikadenní cesta autobusem a terénními auty do Gangotri.
Kodrcáme se po silnicích indického státu Uttarakhand. Nasáváme neuvěřitelnou Indii na každém kroku. Postupně stoupáme do hor a teplota se stává snesitelnější. V poutním městečku Gangotri, na samém konci silnice, na nás čekají nosiči, se kterými vyrazíme a tří denní pochod před obrovské ledovce a morény do základního tábora.
Když jsme dorazili do base campu, bylo všude sucho, holé kameny, a sněhová čára ležela o nějakých sto výškových metrů nad námi. Ale hned druhý den to začalo. Obloha nad Garhwalským Himálajem se zatáhla a začalo sypat. Shivling i ostatní vrcholy zmizely. Ze začátku nás to nijak nerozhodilo, ale jak sněhu přibývalo, naše nálada posmutněla. Sněžilo celé tři dny.
V základním táboře nás bičovaly takové poryvy větru, že jsme v těch nejhorších momentech museli společenský stan držet po dobu několika hodin zevnitř a poté pro něj vytvořit další kotvení z prusíků a tenkého ledovcového lana. Mezi stany jsme neustále vykopávali hluboké cestičky. Vypadalo to, že kuchař a jeho pomocník příjdou o střechu nad hlavou.
Tento společný boj s živly nás však hned na začátku expedice stmelil. Místní kluci viděli, že se jim snažíme pomoci, jak jen to jde. Neměli dokonce ani pořádné spacáky, protože takovou zimu tu nikdy touto dobou nezažili. Aspoň naše vrcholové péřovky jim pomohli ty nejhorší dny překlenout.
V základním táboře napadlo půl metru, ale nahoře na kopci ještě mnohem, mnohem víc. Hned nám bylo jasné, že tohle se nemělo stát. Že teď už budeme až do konce expedice tahat za kratší konec provazu. Vždyť měla začít hlavní horolezecká sezóna, ale namísto toho byl náš tábor sevřen v ledovém obětí paní zimy. Teplota v noci klesala až na -17 st. – tady dole!
A přes den se stěží dostávala nad nulu. Jezero Vasuki Tal, kousek pod námi, už ani nerozmrzalo. A sníh netál… Teď by bylo zcela nemyslitelné, aby dorazili nosiči. Ti sem ještě před pár dny dorazili jen v žabkách! Takže teď už jsme byli opravdu odříznuti od zbytku světa. Malá osada stanů poblíž indicko-čínské hranice.
Chodili jsme na tréninkové výstupy v hlubokém sněhu ve svazích nad táborem. Kopali jsme v různých orientacích sněhové profily a snažili jsme se z nich vyhodnotit lavinovou situaci na Satopanthu nad námi. Vodu jsme museli dobývat ze zasněženého a zamrzlého jezera… v plánu bylo, že se v něm budeme spíše koupat…
Na mysl se kradly úvahy o tom, že řeči o rozkolísaném klimatu jsou pravdivé. Jak jinak si to vysvětlit. Horolezecké sezóny už nevychází tak přesně jako dřív. Ani tady, ani jinde na světě. Bohužel. Styčák říkal, že loni touhle dobou neviděl za celý měsíc ani vločku. Dostali jsme Černého Petra…
Pak se slunce konečně zase ukázalo. Ale bylo bledé a nemělo sílu. Dny ubíhaly. Sněhové podmínky se pomalu, ale přece, začaly zase dostávat do normálu. Byl čas začít makat. Postavili jsme C1 v 5200 m a potom C2 v 5800m. Vše za strašného úsilí kvůli hlubokému sněhu. Bylo to k vzteku. Věděli jsme, že v těchto místech chodí horolezci za normální situace ještě po suchu!
Výše nad C1 potom po více či méně nosném sněhu. Přesto jsme to zkoušeli. Čtrnáct dní jsme čekali, jestli se podmínky vrátí do normálu. Tábory byly připraveny, tedy i cesta k vrcholu. Společně s Alenou Zárybnickou jsme vytipovali okno vrcholového počasí a vyrazili jsme.
Vstali jsme v asi 1 ráno a začali makat. Cítili jsme velkou naději. Bylo skutečně nádherně! O to větší přišlo zklamání, když jsme se ve výšce 6150 m, otočili dolů, k sestupu. Toho sněhu bylo příliš. Bylo neskutečně náročné se v tak hlubokém sněhu probíjet jen ve dvou. Ještě k tomu v této nadmořské výšce. Byli jsme jak opuštěná pionýrská himalájská dvojice. Tak intenzivní pocit odtržení od všeho jsme ještě nezažili. Himálaj v jeho skutečné a původní síle.
Začali jsme pochybovat i o bezpečnosti co se týče lavin. Klíčový strmý hřeben nad námi byl sněhem absolutně přeplněný… Z výšky 5800 m jsme sjeli na lyžích a namalovali tak naše první oblouky v nejvyšších horách světa. V té chvíli to však byla slabá útěcha pro naše rozbolavělé duše. V Himalájích zrovna začínal nový den.
Ale strávili jsme tři týdny zcela osamoceni hluboko v Himalájích. Jen čtyři kamarádi, dva kuchaři a styčný důstojník. Není už tohle krásné, v porovnání s přelidněnými osmitisícovkami a jinými kopci, které jsou dnes už pro pravé horolezectví nenávratně ztraceny?
Na vlastní oči jsme spatřili prameny posvátné řeky Gangy, kterak vyvěrá zpod mohutného himalájského ledovce. Místo, které chce jednou za život spatřit každý hinduista. Viděli jsme himalájské jestřábi kroužící nad našimi stany a kamarádili se s kavkami, kterým jsme dávali zbytky našich jídel. I oni jsou zde hosty, říkali naši kuchaři – buddhisté.
Ano, i to jsme poznali – místní lidi, naše kuchaře, tak rozdílně smýšlející oproti nám, Evropanům. Přesto nás hory a syrový pobyt v nich rychle sblížily. A my si mohli vyprávět, zatímco venku zuřila vánice. Oni nám o svém životě, my jim o tom našem. Tisíce rozdílů, které se však tady, vysoko v horách, setkávaly s porozuměním.
Viděli jsme i slavné vrcholy Shivling, Bhagirathi a Žraločí ploutev Mount Meru. Vylezli jsme do 6150 metrů, kde jsme se museli otočit kvůli přiliš riskantnímu množství nového sněhu, a v tom rozhodnutí bylo tolik sounáležitosti a kamarádství na laně, kolik jen může být, když se dva lidi alespoň pokusí o něco pro ně nového a velkého.
Mimo tohle všechno nám výprava dala i čas přemýšlet, což je věc, které se už lidem v dnešním rychlém světě příliš nedostává. Dala nám čas se na chvíli zastavit a uvědomit si, co je v životě skutečně důležité a co ne. Utříbit myšlenky, zabojovat o vrchol a vrátit se zpátky do života.
Je snad tohle všechno málo? Ne, určitě není! Ačkoliv někde hluboko občas bodne osten zklamání, že tentokrát to zkrátka nevyšlo. Ale i od toho jsou hory – učí nás, že ne všechno lze ovlivnit a že trpělivost je ctností, která v ,,civilizovaném“ světě pomalu vymírá.
více fotek v galerii 2018
bratři Švihálkovi