. Řecko_severozápadní část Thesálie .
Podmanivý svět slepencových věží, který tvoří hluboké rokle, kouzelná zákoutí a hlavně monumentální vrcholy a hřbety s neuvěřitelnými výhledy. To vše pod dohledem exponovaných pravoslavných monastýrů posazených na těch nejnepravděpodobnějších místech. Proto název Meteora znamená „zavěšený ve vzduchu“ a patří do světového dědictví UNESCO. Když se proplétáte po úzkých stezkách řeckých mnichů sevřených mezi skalními masivy, připadáte si jako v zapomenutém bájném světě, který byl stvořen k výstupům na tyto skalní obry.
První byzantský monastýr v Meteoře vznikl roku 1356. Téměř všechny jsou postaveny na exponovaných útesech a některé jsou i v dnešní době dosažitelné pouze malými lanovkami. Postupně zde vzniklo celkem 24 klášterů, z některých jsou dnes však pouze ruiny. Pro turisty je otevřeno 6 monastýrů a zbytek je nepřístupných, neboť v nich mniši stále ještě žijí jejich tradičním způsobem života.
Geologie
Tyto skalní homole slepené z říčních balvanů pocházejí ze sedimentů dna řeky, která se kdysi vlévala do mořského zálivu Egejského moře. Při geologických změnách se tato vrstva vyzdvihla nad hladinu a postupnou vodní a větrnou erozí se skalní masivy vytvarovaly až do dnešní podoby.
Styl a atmosféra lezení
Lezení má v mnoha ohledech tradiční a tedy i dobrodružný charakter. Proto tato oblast určitě není pro začátečníky, kteří si chtějí vyzkoušet vícedélkové lezení. Vzhledem k tomu, že velké množství prvovýstupů udělali němečtí pískaři, je jištění poplatné jejich stylu. Je ho docela málo, a tudíž je v poměrně větších rozestupech. Rozhodně se tyto vícedélky, co do jištění, nedají srovnávat například s moderním pojetím rakouských horských genuss výstupů. I skutečnost že většinou lezete po slepených oblázcích více či méně důvěryhodných by nemusela dělat začátečníkům na prvním konci lana dobře. Pravdou ale je, že za 3 dny lezení mi žádný chyt v ruce nezůstal, ale ten pohled na to co „berete“ je občas opravdu bizár.
Je ale pravdou, že se velice často jedná o stěnové lezení, a tím pádem jištění nejsou rozhodně tak dramaticky daleko jako ve spárách a puklinách českých a německých písků. Určitě zde lze najít několik cest, kde si průměrný lezec může vyzkoušet místní charakter a postupně zkoušet přitvrzovat. Dobré je si uvědomit, že pokud se vám pod rukama začne skála sypat více, než bylo v cestě normální, pravděpodobně jste odbočili z linie. Klasické výstupy jsou totiž díky relativní frekvenci výstupů kultivovanější, skála je v nich pevnější a méně porostlá mechem. Ve spořeji odjištěných cestách můžete narazit na problémy s orientací, neboť od kruhu ke kruhu není vždy vidět.
Vyloženě sportovního lezce tato oblast nemusí zaujmout. Pokud však máte rádi jedinečné dobrodružství vícedélkového dne v opravdu spektakulárním prostředí, je tato oblast pro vás. Už při nástupu můžete obdivovat krásy tohoto koutu světa. Stezky pod stěny vedou bujnou řeckou džunglí, která rozhodně přidává na atmosféře. Obecně jsou nástupy velice krátké, což je vždy fajn. Lezení je tedy trochu svérázné, ale rozhodně stojí za vyzkoušení. Základní linie vedou vždy po logických hranách a pilířích, jsou proto lákavé na první pohled a jejich přelez je pro mě vyloženě estetickou záležitostí v kouzelném světě.
Postavit se na vrcholy těchto věží je zážitek na celý život.
Zapíšete se do vrcholové knihy, kocháte se na všechny světové strany. V rámci sestupu slaníte přímo na další skalní polici, kde najdete dávno opuštěné sídlo poustevníků, studnu vytesanou do skály, zvon na skalním hřbetu s výhledem na řeckou vesničku… prostě opravdová magie místa.
Historie lezení
Po prvovýstupech mnichů a poustevníků zde moderní lezení začalo v roce 1975, kdy němečtí lezci Dietrich Hasse, Heinz Lothar Stutte a další začali vytyčovat nové směry. Přinesli si s sebou tu správnou horolezeckou etiku, tedy dělání prvovýstupů odspodu, no a jak je u německých pískařů dobrým zvykem, za minimálního použití fixního jištění. Mezi lety 1975 a 1985 zde vzniklo přes 200 cest, během kterých vylezli takřka na všechny věže. Místní řečtí lezci se na scéně objevili kolem roku 1990.
Byli jsme zde s Peťou na 6 denní akci (čtyři lezecké dny) na podzim 2019.
bratři Švihálkovi