Foto – příběh z Norska 6/10
Počasí na ostrovech se nebezpečně otepluje, teploty se začínají blížit letním. Na Lofotech a Vesterálech vrcholí jaro, a přestože jsou zatím sněhově bílé, stačí jedna delší dešťová fronta a bude po sezóně. Noční teploty už více nocí neklesly pod nulu, a to ani ve vyšších polohách…
Plavba přes Tysfjord s prvním výhledem na Lofoty. Lofotské a Vesterálské souostroví je silně ovlivňované teplou mořskou vodou, kterou sem přináší Golfský proud. Je to nejteplejší místo na světě v rámci své zeměpisné šířky a nyní, koncem dubna, už sněhu rychle ubývá. Sněhová čára se nachází zhruba ve 250 m n.m., ale vrcholy mají často přes 1000 m n.m., takže prostoru pro lyžování je stále ještě spousta.
Jsme na Vesterálech, souostroví, které lemuje Lofoty od severozápadu. Hory tady nejsou tak vysoké a strmé jako na Lofotech, přesto rozhodně stojí za to! Drží se teplé a slunečné počasí. Přejíždíme pod Stortinden, mohutnou horu s nepříliš strmou firnovou stěnou. V překladu to znamená jednoduše Obrovská hora, ale zase tak ,,zlé“ to není, od moře nás čeká jen něco málo přes tisíc metrů převýšení.
Začínáme s lyžemi na zádech bahnitou cestičkou skrz zakrslé břízky. Na hraně dolinky konečně vstupujeme na sníh, čistokrevný jarní firn. Dokonalá kombinace barev, jakou můžete v Norsku spatřit jedině touhle dobou, tedy na jaře.
Nad námi se tyčí parádní západní svah, dokonale rovná tabule sněhu. Takový malý Hoher Tenn. Odspodu vypadá docela dost strmě, ale je to spíš oční klam.
Během sjezdu se nám daří natočit jeden z našich nejlepších záběrů vůbec, když Ondra následuje svůj filmařský instinkt, odjíždí na SZ hřeben a vybírá si ideální spot. Najednou se mu totiž jevím přímo na horizontu hory, proti obloze a jak záběr dál ,,jede“ po hřebeni společně se mnou, zabírá také krásné vesterálské štíty v pozadí. A pak přijde rychlý sjezd lyžaře z hřebene dolů, přímo do kameramanova protisvahu a několik biiiggg tuuurnsss! Ještě dole v camperu si záběr s nadšením několikrát prohlížíme. To on bude naší hlavní vzpomínkou na Stortinden, perlu Vesterál.
První opravdu teplý den a čas na první pořádnou hygienu (přestože v camperu máme sprchu, je zaházená bramborami a zeleninou. Rybaření je pro nás relax a příjemný protiklad k divočení na lyžích.
Počasí na ostrovech se nebezpečně otepluje, teploty se začínají blížit letním. Na Lofotech vrcholí jaro, a přestože jsou zatím sněhově bílé, stačí jedna delší dešťová fronta a bude po sezóně. Noční teploty už více nocí neklesly pod nulu, a to ani ve vyšších polohách, a místní lavinová služba zvyšuje odpolední riziko až někam ke čtyřce.
Radíme se, jak naložit s Higravtindenem. Nejvyšší vrchol Lofot pro nás totiž od začátku byl jedním z hlavním cílů výletu, obzvlášť potom, co jsme podle fotek na internetu odhadli, že se pravděpodobně dá lyžovat až z vrcholu perfektní linií z jihozápadu – skiextrém v bezprostředním kontaktu s mořem, to je přece to, co jsme do Norska vyrazili hledat! Kvůli lavinám vyrážíme ráno velmi brzy.
Celý výstup a sjezd se odehrává přímo nad mořem! Na Lofoty už přišlo jaro v plné síle, celá akce Higravtinden je o správném načasování výstupu a sjezdu.
Jak nabíráme výšku, výhledy na Austvagøyu neboli Východní ostrov začínají být úžasné. Tušíme další nezapomenutelný norský den. Nad sebou vidíme labyrint žlábků a lávek, ale kudy vede kontinuální sjezd? Před dalším postupem musíme tuhle hádanku vyřešit.
Nahoře jsme už v 8 hodin ráno. Nejvyšší bod Lofot nám nabízí další norský nezapomenutelný moment.
Protože jsme ve východní části Lofot, můžeme vidět celý řetězec souostroví, jak se táhne bezmála 200 kilometrů západním směrem do modrých vod severního Atlantiku.
Vidíme také hradbu pevninských hor. Naproti se k nebi zdvihá Geitgaljern a dole se krčí uzoučký Trollfjord. Jsme tu příliš brzy, je podstatě chladněji, než předpokládala předpověď počasí, takže máme spoustu času všechny tyto dojmy vstřebat. Sundáváme batohy, sedáme na ně a zády se opíráme o vrcholový blok. Péřovky dostatečně hřejí a my si užíváme klidu a samoty.
Pohled do vnitrozemí nejhornatějšího lofotského ostrova.
Kolem jedenácté hodiny přichází naše chvíle, a protože tušíme, že dolní části sjezdu už budou hodně rozměklé, na nic nečekáme, prosmýkneme se několika exponovanými úseky, které jsme si předem důkladně prozkoumali a rychle lyžujeme zpět dolů, vstříc moři a teplu.
Mezi vřesovišti, na posledním sněhovém jazyku vykrajujeme několik posledních oblouků, sundáváme lyže a cítíme vděk za další výjimečný den…který zakončujeme už skoro tradičně, lovem večeře.
bratři Švihálkovi