Foto – příběh z Norska 8/10
Ještě stále nám zbývá celkem dost času. Už jsme stihli relativně prašanové podmínky začátkem dubna ve vysokých pohořích jako Jotunheimen, Sunnmøre či Romsdal na jihu Norska, potom jsme měli velmi stabilní jarní podmínky pro skiextrémy v přímořských pohořích na severu, okolo Narviku a na lofotském a vesterálském souostroví. Dokonce i daleko na severu v Lyngenu bylo jaro v plném proudu. Proto teď už sníh v pobřežních horách Norska rychle mizí.
My ale stále máme plán. Náš roadtrip přechází do poslední fáze. Chceme chytit úplný závěr norské sezóny, který se odehrává na firnech vnitrozemských pohoří jižního Norska. Po více než měsíci putování výhradně směrem na sever obracíme tedy náš camper zpět na jih. Čeká nás ledovec Jostedalsbreen, rozeklané Hurrungane a rozlehlá tundra Dovrefjellu.
Nejdřív je potřeba během dvou dní přejet přes střední Norsko zpět dolů na jih. Klikatíme se silnicí E6, hlavní dopravní tepnou Norska, zpět k Tromsø a přes Narvik, trajektem se plavíme zpět přes Tysfjord, v opačném směru překonáváme severní polární kruh a klesáme do Mo i Rany a dále k Trondheimu. Míjíme Ottu a Lom a míříme k atlantickému pobřeží.
Na jedné straně tunelu ještě vládne vnitrozemská zima, zatímco na jeho druhém, dolním konci se nám otevírá kouzelný pohled do sytě zelených fjordů, kde už je jaro v plném rozpuku. Stromy jsou už zelené a všude raší čerstvá travička. Černé stěny kolem fjordů jsou promočené od tajícího sněhu a mechy a křoví na nich se také probírá k životu. Tisíc odstínů zelené… Dole na pastvinách je všude spousta jehňátek, prý se jich letos narodilo nadprůměrně mnoho.
Ale nad tou vší zelenou jarní nádherou, nahoře na náhorních rovinách, leží Jostedalsbreen, největší evropský pevninský ledovec, a jen tu a tam o sobě dá vědět tím, že spustí do některého fjordu či údolí ledovcový splaz. Jeho nejvyšší nunatak, tedy skalní vrchol, který skrz něj vystupuje, se jmenuje Lodalskåppa a ta bude naším cílem.
Už jenom cesta na horskou pastvinu Bødalssetra je s naším velkým autem celkem dobrodružství, ale scenérie z našeho parkoviště jsou úžasné. Dolů vidíme skrz zeleným údolím do hlubokého fjordu, nad námi vidíme okraje ledovce a jeho rozervané splazy. Kdesi v dálce je Lodalskåppa a dává tušit, že to bude hodně dlouhá túra. Čeká nás 1500 metrů převýšení, potíž je však spíš ve velké vzdálenosti, kterou je třeba urazit. Naštěstí chceme lyžovat západní stěnu, takže času budeme mít zítra dost.
Ráno vyrážíme nejdříve s lyžemi na zádech malebným širokým údolím a kolem vodopádu. Teprve nad vodopádem začíná sníh. Brzy přicházíme k velkému ledovcovému jezeru Kåpevatnet, které je ještě bezpečně zamrzlé. Tady se musíme rozhodnout, jestli ho přejdeme a na mačkách vylezeme přímo západní stěnou nebo půjdeme hezky pohodlně na pásech normálkou. Nakonec vítězí lenost a normálka. Sjezd tedy pojedeme ,,na on-sight„.
Trasa pohodlně stoupá a zanedlouho přichází hlavní atrakce dne, vstupujeme na Jostedalsbreen a jdeme přímo po jeho okraji. Zatím toho zas tak moc nevidíme, ale prostě už jsme na něm… Víceméně po rovině teď míříme k Lodalskåppě, přesněji k její skalnaté vrcholové hlavě, která výrazně převyšuje okolní ledovcové plató.
Pod skalami zastavujeme a dáváme delší pauzu. Je ještě brzy, západní svahy budou určitě ještě betonové a tady je teplo a nefouká. Hodinu a půl svačíme a odpočíváme, načež nahazujeme lyže na záda, mačky na nohy a začínáme lézt už výrazně strmějším terénem k vrcholu. Flaškovité zúžení vypadá, že půjde projet už jenom tak tak, ale pak už sklon směrem k vrcholové mohyle polevuje.
Jsme na vrcholu. Oči se nám rozbíhají po nedozírných rozlohách ledovce. Jasně shora rozeznáváme zóny trhlin a zóny pánví. V dálce vidíme obrysy hodně zvláštních hor, to musejí být Hurrungane! Ale co je nejzajímavější, v této části Norska se nachází ty nejmohutnější a nejhlubší fjordy, z jedné takové tmavozelené propasti jsme sem dorazili i my, a tyhle tmavé propasti se jako řezné rány noří ze všech stran do jinak celistvého, sněhobílého těla Jostedalsbreenu.
A teď už hurá na sjezd. Vrcholová hlava nabízí jedno celkem těžké místo, kde problém je hlavně zúžení. To vás pak už vyplyvne na středně strmá velká sněhová pole, kde se musíte držet stále u skal po pravé ruce, abyste dokázali trefit exponovanou rampu, která je z celého sjezdu nejstrmější, tipujeme asi tak 48°. Tou se pak dostanete ze stěny ven a ocitnete se kousek nad jezerem. Nejhorší pak je tohle jezero přebruslit, protože je fakt hodně velké.
Celou tuhle naši akci sledovali odspodu místňáci a u auta nás pak s nadšením přesvědčovali, že jsme stoprocentně udělali prvosjezd a gratulovali nám k němu. My jsme museli se smíchem odmítnout, protože víme, že tato trasa už určitě slyžována byla. A co se Norů týká, tahle historka hezky ukazuje, že ačkoliv skialp v Norsku prožívá boom, do těžkých věcí se tam lidé zatím až tak často nepouští…
bratři Švihálkovi